Leden 2010

5. Kapitola- Neutěšená

31. ledna 2010 v 19:15 | Alice Cullenů |  EBooks
"Ahoj, Tulačko! Posaď se a udělej si pohodlí, jako doma." Na prahu kanceláře Utěšitelky jsem zaváhala, stála jsem jednou nohou uvnitř a druhou venku. Usmála se. Byl to drobný pohyb v koutcích jejích úst. Teď už bylo mnohem jednodušší rozeznat od sebe jednotlivé výrazy; za ty měsíce pozorování jsem začala lépe uznávat ty malé změny v postavení svalů. Viděla jsem, že Utěšitelka se mou neochotou trochu baví. Ale zároveň jsem cítila její zklamání, že jsem se stále cítila trapně, když jsem za ní přišla. S tichým rezignovaným povzdechem jsem vešla do jasného pokoje a posadila se na své obvyklé místo - na to nadýchané červené, na to, které bylo od jejího křesla nejdál. Její rty se zkroutily. Abych se vyhnula jejímu pohledu, zírala jsem z otevřeného okna na mraky, které čas od času zakryly slunce. Do pokoje občas zavál jemný oceánský vánek. "Tak, Tulačko. Už je to nějaký čas, cos mě naposledy navštívila." S pocitem viny jsem se jí podívala do očí. "Nechala jsem vám zprávu, že nemohu přijít. Měla jsem studenta, který potřeboval…" "Ano, já vím." Znovu se usmála tím drobným pohybem koutků. "Dostala jsem tvou zprávu." Na starší ženu byla z lidského pohledu velice atraktivní. Nechávala své vlasy přirozeně šedé - byly jemné a vypadaly spíš bíle než stříbrně, byly dlouhé a svázané do culíku. Její oči měly zajímavou zelenou barvu, nikdy dříve jsem takové neviděla. "Omlouvám se," řekla jsem, protože vypadala, že čeká na odpověď. "To je v pořádku. Chápu to. Je pro tebe těžké sem přijít. Tolik by sis přála, aby to nebylo nutné. Nikdy předtím to pro tebe nutné nebylo. A to tě děsí." Zírala jsem na dřevěnou podlahu. "Ano, Utěšitelko." "Víš, že jsem ti říkala, abys mě oslovovala Kathy." "Ano… Kathy." Lehce se zasmála. "Pořád ještě jsou pro tebe lidská jména nezvyklá, že, Tulačko?" "Ano. Popravdě, připadá mi to… jako kapitulace." Podívala jsem se na ni a ona pomalu přikývla. "Ano, chápu, proč to tak cítíš. Zvláště ty." Když to řekla, hlasitě jsem polkla a zase se vrátila k zírání na podlahu. "Co kdybychom si teď chvíli povídali o něčem jednodušším," navrhla Kathy. "Pořád ještě si užíváš své povolání?" "Ano." Tohle bylo lehčí. "Začal teď nový semestr. Přemýšlela jsem o tom, jestli mě to nezačne časem unavovat, opakovat stejné věci, ale zatím se to nestalo. S novými posluchači jsou i příběhy znovu nové." "Od Curta o tobě slyším samé dobré věci. Říká, že tvoje hodiny jsou jedny z nejžádanějších na univerzitě." Cítila jsem, jak mi při té chvále rudnou tváře. "Je hezké to slyšet. Jak se má váš druh?" "Curt se má skvěle, děkuji. Naši hostitelé jsou na svůj věk ve velmi dobrém stavu. Myslím, že před sebou máme ještě velmi mnoho let." Byla jsem zvědavá, jestli se rozhodne zůstat na tomhle světě, jestli se až přijde čas, posune jenom do dalšího lidského hostitele, nebo jestli odejde. Ale nechtěla jsem pokládat otázky, které by nás zase posunuly do nějaké těžší oblasti konverzace. "Líbí se mi, když mohu učit," řekla jsem místo toho. "Je to podobné jako mé povolání mezi Vidoucími květinami, takže je to jednodušší, než něco úplně neznámého. Jsem Curtovi zavázaná, že mě zaměstnává." "Jsou šťastní, že tě mají," usmála se vřele Kathy. "Víš, jak málo je profesorů historie, kteří mají zkušenosti s životem třeba jenom na dvou planetách, z celého svého učiva? A ty jsi žila skoro na všech. A navíc i na Nejstarší! Na téhle planetě není jediná škola, která by nám tě nechtěla ukrást. Curt plánuje různé způsoby, jak tě udržet zaměstnanou, abys neměla čas na to, myslet na stěhování." "Čestný profesor," opravila jsem ji. Kathy se usmála a potom se zhluboka nadechla a její úsměv zmizel. "Už jsi tu dlouho nebyla, zajímalo by mě, jestli je to tím, že už tvé problémy mizí. Ale potom mě napadlo, že je to možná naopak a že důvod tvé delší absence je jejich zhoršení." Zírala jsem na své ruce a nic neříkala. Moje ruce byly světle hnědé - opálení, které nikdy nemizelo, ať už jsem byla na sluníčku nebo ne. Těsně nad levým zápěstím jsem měla pihu. Moje nehty byly nakrátko ostříhané. Neměla jsem ráda ten pocit, když byly dlouhé. Nebylo příjemné, když špatným směrem přejely po kůži. A moje prsty byly tak dlouhé a tenké - když jim ještě na délce přidávaly nehty, vypadalo to divně. I na člověka. Po chvíli si odkašlala. "Myslím, že moje intuice byla správná." "Kathy," řekla jsem pomalu její jméno. "Proč jste si nechala své lidské jméno? Cítíte se pak… víc jako jedna osoba? Se svým hostitelem, myslím." Ráda bych také věděla, jak to bylo s Curtem, ale byl to velmi osobní dotaz. Bylo by špatné zeptat se na to někoho jiného, než jeho samého, i když by to byla jeho družka. Přepadl mě strach, že už takhle jsem byla příliš neslušná, ale ona se zasmála. "Proboha, to ne, Tulačko. Neříkala jsem ti to? Hmm. Možná ne, protože není v náplni mé práce mluvit, nýbrž poslouchat. Většina duší, se kterými mluvím, nepotřebují tolik povzbuzení, jako ty. Víš, že jsem na Zemi přišla v jednom z prvních umístění, dříve než vůbec měli lidé tušení, že tu jsme? Z obou stran jsem měla lidské sousedy. Curt a já jsme museli po několik let předstírat, že jsme lidé. A i potom, co jsme oblast obsadili, nikdy jsi nemohla vědět, kdy je nějaký člověk nablízku. Kathy se prostě stala tím, čím jsem byla já. A navíc, překlad mého předešlého jména měl čtrnáct slov a žádné zkratky nebyly hezké." Zašklebila se. Oknem proniklo dovnitř sluneční světlo a odrazilo se od jejích očí, tančilo ve stříbrohnědém paprsku na zdi. Její smaragdové duhovky na chvíli zaplály všemi možnými barvami. Neměla jsem tušení, že tato jemná, příjemná žena byla součástí přední linie. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. Zírala jsem na ni, překvapená a najednou plná respektu. Nikdy jsem Utěšitele nebrala moc vážně - doteď jsem k tomu nikdy neměla důvod. Byli pro ty, kteří bojovali, pro ty slabé, a styděla jsem se za to, že tu jsem. Ale to, že jsem poznala její minulost, pomohlo, aby bylo tohle všechno méně nepříjemné. Rozuměla síle. "Nevadilo vám to?" zeptala jsem se. "Předstírat, že jste jedna z nich?" "Ne, nevadilo. Víš, na tohoto hostitele jsem si musela hodně dlouho zvykat - tolik úplně nových věcí. Tolik emocí. Byla jsem ráda, že jsem zvládla chovat se tak, jak jsem musela." "A Curt… Rozhodla jste se zůstat s manželem svého hostitele? Když už bylo po všem?" Tahle otázka byla cílenější a Kathy se jí pevně chopila. Posunula se ve své křesle, zvedla nohy a složila je pod sebe. Když odpovídala, dívala se zamyšleně na jedno místo na zdi kousek nad mou hlavou. "Ano, vybrala jsem si Curta - a on si vybral mě. Nejdřív to samozřejmě byla naprosto náhodná volba, byl to úkol. Ale přirozeně jsme si byli blízcí, protože jsme spolu trávili tolik času a sdíleli nebezpečí naší mise. Jako děkan univerzity měl Curt samozřejmě spousty kontaktů a z našeho domu se stalo zařízení pro vložení. Často jsme pořádali večírky. Lidé procházeli našimi dveřmi a náš druh odcházel. Muselo to všechno být velmi rychlé a tiché, víš, k jak velké nenávisti jsou lidé náchylní. Každý den jsme vstávali s tím, že se nemusíme dočkat večera. Žili jsme v permanentním vzrušení a byli jsme zvyklí na stálý pocit strachu. "To všechno byly velmi dobré důvody pro to, abychom si s Curtem vytvořili určité spojení a rozhodli se zůstat spolu, i když ty tajnosti už nebyly zapotřebí. A mohla bych ti lhát, když bych ti řekla, že to byl důvod, proč jsem si to vybrala. Ale…" Zavrtěla hlavou a vypadala, že se zabořila ještě hlouběji do svého křesla, a její oči se zavrtaly do těch mých. "Za tolik tisíciletí lidé nikdy nepřišli na to, co je to láska. Jak moc je fyzická a jak moc je zakořeněná v mysli? Nakolik je to náhoda a nakolik osud? Proč se lidé, kteří se k sobě perfektně hodí, rozcházejí, a proč páry, u kterých by to nikdy nikdo nečekal, přežívají? Nejsem k odpovědím o nic blíž než oni. Láska prostě je tam, kde je. Můj hostitel miloval Curtova hostitele a nezemřela, když se změnil vlastník mysli." Opatrně mě pozorovala a lehce se zamračila, když jsem se v židli nahrbila. "Melanie stále truchlí kvůli Jaredovi," prohlásila. Cítila jsem, jak moje hlava bez toho, abych já chtěla, přikývla. "Ty kvůli němu truchlíš." Zavřela jsem oči. "Takže sny pokračují?" "Každou noc," zamumlala jsem. "Řekni mi o nich." Její hlas byl jemný, přesvědčivý. "Nerada na ně myslím." "Já vím. Zkus to. Třeba to pomůže." "Jak? Jak mi pomůže, když vám řeknu, že pokaždé, když zavřu oči, vidím jeho tvář? Že když se probudím a on tam není, tak brečím? Že vzpomínky jsou tak silné, že už nedokážu rozlišit její a moje?" Náhle jsem zmlkla a stiskla zuby. Kathy vytáhla z kapsy kapesník a nabídla mi ho. Když jsem se nehýbala, vstala, došla ke mně a upustila ho do mého klína. Potom si sedla na opěradlo vedle mě a čekala. Ještě chvíli jsem tomu tvrdohlavě odolávala. Potom jsem vztekle vzala ten čtvercový kus látky a utřela si jím oči. "Tohle nenávidím." "Každý během svého prvního roku brečí. Ty emoce jsou nemožné. Všichni jsme zčásti děti, ať už chceme, nebo ne. Dřív jsem brečela pokaždé, když jsem viděla hezký západ slunce. A někdy dokonce i když jsem cítila chuť burákového másla." Položila mi ruku na hlavu a potom mě pohladila po vlasech, které jsem si vždycky zastrkávala za uši. "Tak krásné, lesklé vlasy," poznamenala. "Pokaždé, když tě vidím, máš je kratší. Proč je nenecháš trochu poporůst?" Když už jsem měla na tváři slzy, necítila jsem potřebu bránit zbytky své důstojnosti. Proč mám říkat, že je pak snazší se o ně starat, jak jsem vždycky prohlašovala? Nakonec, přišla jsem se sem vyzpovídat a hledat pomoc - můžu v tom pokračovat. "Vadí to jí. Má je ráda dlouhé." Nezalapala po dechu, jak jsem já napůl očekávala, že udělá. Kathy dělala svou práci dobře. Její odpověď přišla jenom o chvilku později a jenom lehce nesouvislá. "Ty… Ona… ona je pořád tak… přítomná?" Z mých rtů se začala sypat ta děsivá pravda. "Když chce. Naše historie ji nudí. Když pracuji, drží se zpátky. Ale pořád tu je. Někdy mi připadá, že je tady stejně tak jako já." Když jsem skončila, můj hlas byl jenom pouhý šepot. "Tulačko!" vykřikla zděšeně Kathy. "Proč jsi mi neřekla, že je to tak špatné? Jak dlouho už to takhle je?" "Zhoršuje se to. Místo toho, aby mizela, vypadá to, že je stále silnější. Není to tak hrozné, jako byl ten Léčitelův případ - mluvily jsme o Kevinovi, vzpomínáte? Nedokázala převzít kontrolu. A nedokáže. Nedopustím, aby se to stalo!" Výška mého hlasu stoupala. "Samozřejmě, že se to nestane," ujistila mě. "Samozřejmě že ne. Ale jestli jsi takhle… nešťastná, měla jsi mi to říct dřív. Musíš jít k Léčiteli." Protože jsem byla rozrušená, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím myslí. "K Léčiteli? Chcete, abych přeskočila?" "Nikdo si o té volbě nebude myslet nic špatného, Tulačko. Je to pochopitelné, když je hostitel závadný - " "Závadný? Ona není závadná. Já jsem. Jsem pro tento svět moc slabá!" Hlava mi spadla do dlaní, jak se mnou prohnalo ponížení. V očích jsem cítila čerstvé slzy. Kathy mě objala kolem ramen. Tak moc jsem se snažila dostat zdivočelé emoce pod kontrolu, že jsem se neodtáhla, přestože to bylo až příliš důvěrné. Melanii to také vadilo. Nelíbilo se jí, že ji objímal mimozemšťan. Samozřejmě, že Melanie teď byla hodně přítomná, cítila jsem její nesnesitelnou samolibost, když jsem konečně přiznala její sílu. Byla škodolibá. Vždycky bylo těžší zkontrolovat, když mě takhle rušily emoce. Zkusila jsem se uklidnit, abych byla dost silná a abych ji zvládla zatlačit do jejího místa. Ty jsi na mém místě. Její myšlenka byla slabá, ale zřetelná. Bylo to čím dál tím horší; teď byla dost silná, že na mě dokázala i promluvit, když chtěla. Bylo to stejně tak hrozné, jako bylo těch prvních pár minut při vědomí. Jdi pryč. Teď je to moje místo. Nikdy. "Tulačko, drahá, to ne. Nejsi slabá, a obě to víme." "Hmm." "Poslouchej mě. Jsi silná. Překvapivě silná. Všichni jsme si velmi podobní, ale ty vyčníváš z normy. Jsi tak odvážná, až mě to udivuje. A tvoje minulé životy to dokazují." Moje minulé životy možná, ale tenhle život? Kde je moje síla teď? "Ale lidé jsou mnohem rozdílnější, než jsme my," pokračovala Kathy. "Někteří jsou mnohem silnější než ostatní, a to ve velkém měřítku. Vážně věřím, že kdyby to tohoto hostitele vložili kohokoliv jiného, Melanie by ho zničila za pár dní. Možná je to náhoda, možná osud, ale připadá mi, že nejsilnější z jejich druhu teď hostí nejsilnějšího z našeho." "To ale o našem mnoho nevypovídá, nebo ano?" Poznala, jaký důsledek z toho vyvozuji. "Ona nevyhrává, Tulačko. Ty jsi ta překrásná osoba vedle mě. Ona je jenom stín v tom nejzazším koutku tvé mysli." "Mluví na mě, Kathy. Pořád má své vlastní myšlenky. Pořád si ještě zachovává svá tajemství." "Ale nemluví za tebe, nebo ano? Pochybuji, že bych toho na tvém místě dokázala tolik říct." Neodpověděla jsem. Cítila jsem se na to moc uboze. "Myslím, že bys měla zvážit reimplantaci." "Kathy, zrovna jste řekla, že jinou duši by zničila. Já tomu nevěřím - asi se jenom snažíte dělat svou práci, řekla jste to jenom, abyste mě uklidnila. Ale ona je silná, nebylo by fér předat ji někomu dalšímu jenom proto, že já si s ní nedokážu poradit. Koho byste vybrala, aby převzal moji práci?" "Neřekla jsem to, abych tě utěšila, drahá." Tak co -" "Nemyslím si, že bude tento hostitel schválen pro další použití." "Ach!" Po zádech mi přejela vlna hrůzy. A nebyla jsem jediná, kdo byl tím pomyšlením zdrcen. Odpuzovalo mě to. Nebyla jsem srab. I při dlouhém obíhání mé poslední planety - světa Vidoucích květin, jak byly známé tady - kolem svých sluncí jsem čekala. Přestože mi trvalost těchto životních cyklů začala být dlouhá dřív, než jsem si myslela, a přestože by se životy Vidoucích květin daly na této planetě počítat na celá století, nikdy jsem z života svého hostitele nevyskočila. Udělat to by byla ztráta, bylo by to špatné a nevděčné. Byl to výsměch tomu, co jsme jako duše byli. Dělali jsme ze svých světů lepší místa; to bylo nezbytné, protože bychom si je jinak nezasloužili. Ale ničím jsme neplýtvali. Všechno, co jsme si vzali, jsme udělali lepším, mírumilovnějším a krásnějším. A lidé byli brutální a neovladatelní. Zabíjeli se mezi sebou tak často, až se vražda stala částí jejich života. Těch způsobů mučení, které si vymysleli za těch pár tisíciletí, co existují. Bylo to na mě moc; nedokázala jsem snést ani ty suché oficiální přehledy. Války znetvořily skoro každý kontinent. Schválená vražda, objednaná a nebezpečně efektivní. Ti, kteří žili v mírumilovných národech, vypadali najednou úplně jinak, když na jejich prahu stáli členové jejich vlastního druhu a hladověli. Suroviny na planetě nebyly rovnoměrně rozdělovány. A ještě hůř, jejich potomstvo - další generace, kterou můj druh pro jejich slibnost téměř zbožňoval - se většinou stalo terčem všech možných zločinů. A ne jenom z rukou cizinců, ale i těch, kteří se o ně starali a kterým věřili. I tak rozmanitá planeta byla ohrožena díky jejich lhostejnosti a chamtivosti. Kdyby někdo porovnal, čím Země byla dřív a čím je teď, nemohl by nepřiznat, že se z ní díky nám nestalo lepší místo. Vyhubíte celý druh a pak se popleskáváte po zádech. Moje ruce se zaťaly v pěst. Mohla jsem tě zničit, připomněla jsem jí. Tak prosím. Udělej mou vraždu oficiální. Blafovala jsem, ale Melanie také. Ach, myslela si, že chce zemřít. Nakonec, skočila do výtahové šachty. Ale to bylo ve chvíli paniky a porážky. Něco jiného bylo klidně o tom přemýšlet a sedět při tom na pohodlné židli. Cítila jsem, jak mým tělem vystřelil adrenalin - adrenalin, který vznikl díky jejímu strachu - jak jsem zvažovala přechod do pružnějšího těla. Bylo by hezké být zase sama. Mít svou mysl jenom pro sebe. Tento svět byl velmi příjemný, byly tu spousty nových věcí a bylo by nádherné užívat si ho bez vyrušování nějakou naštvanou napůl-bytostí, která neměla nic jiného na práci, než se tu takhle zdržovat. Melanie se v mé hlavě zavrtěla, tedy obrazně řečeno, když jsem se snažila svůj ústup racionálně promyslet. Možná bych se měla vzdát… Už jenom ta slova mě přinutila se zachvět. Já, Tulačka, a vzdát se? Skončit? Přiznat porážku a zkusit to všechno znovu se slabým hostitelem, který mi nebude dělat žádné problémy? Zavrtěla jsem hlavou. Jenom tu myšlenku jsem téměř nemohla vystát. A… tohle bylo moje tělo. Byla jsem na něj zvyklá. Měla jsem ráda ten pocit, jak se moje svaly pohybovaly po mých kostech, jak se moje klouby ohýbaly a moje šlachy natahovaly. Znala jsem svůj obraz v zrcadle. Sluncem opálená kůže, vysoké, ostré kosti na mé, obličeji, krátké hedvábné mahagonové vlasy, špinavá hnědozelená mlha v mých očích - to jsem byla já. Chtěla jsem sebe. Nic, co bylo moje, bych nenechala zničit.

4. Kapitola- Vysněná

31. ledna 2010 v 19:13 | Alice Cullenů |  EBooks
Je moc velká tma, aby bylo tak horko, nebo možná je moc horko na to, aby byla taková tma. Tyhle dvě věci prostě nepatří dohromady. Plížím se temnotou za slabou ochranou křoví a potím se z poslední vody, která mi zbyla v těle. Je to patnáct minut od té doby, co auto opustilo garáž. Nerozsvítilo se žádné světlo. Dveře do podloubí jsou pootevřené. Dovedu si představit ten vlhký chladný vzduch. Přála bych si, aby dofoukl až sem. Kručí mi v břiše, zatínám břišní svaly, abych ten zvuk potlačila. Je dost ticho na to, aby se nesl. Mám takový hlad. Ale něco jiného je důležitější - jiné hladové břicho bezpečně schované daleko v temnotě, čekající v jeskyni, která je teď naším dočasným domovem. Sevřené místečko s ostrými vulkanickými kameny. Co udělá, jestli se nevrátím? Celý ten tlak mateřství bez jakékoliv zkušenosti. Cítím se tak bezmocná. Jamie má hlad. V blízkosti tohoto domu nejsou žádné jiné. Pozoruji ho od té doby, co bylo slunce ještě daleko od západu, a nemyslím si, že by měli psa. Trochu zvolním, moje lýtka protestují, ale pořád jsem skrčená, snažím se být co nejmenší. Cesta je písečná, bledá ve svitu hvězd. Nikde neslyším auta. Vím, co zjistí, až se vrátí, ty příšery, které vypadají jako spokojený pár okolo padesátky. Budou přesně vědět, co jsem zač, a začnou mě hledat. To pak musím být daleko. Opravdu doufám, že budou pryč celý večer. Myslím, že je pátek. Perfektně napodobují naše zvyky, je těžké poznat jakýkoliv rozdíl. Což je důvod, proč vyhráli. Plot okolo zahrady není vysoký. Přeskočím ho bez problémů, tiše. Dvůr je ale štěrkový a já musím jít velmi opatrně, abych nevydala žádný zvuk. Zvládla jsem to až ke dlaždicím. Rolety jsou vytažené. Světlo hvězd mi stačí, abych poznala, že se uvnitř nic nehýbe. Pár, co tu bydlí, si nepotrpí na výzdobu. Jsem za to vděčná. Je potom těžší se někde schovat. Samozřejmě to ani mě neposkytne příležitost se ukrýt, ale co se týče mého schovávání, už je stejně pozdě. Otevřu dveře, povede se mi to úplně tiše. Opatrně našlapuji na dlaždice, ale je to pouze ze zvyku. Nikdo tu na mě nečeká. Chladný vzduch působí přímo nebesky. Po levé straně je kuchyně. Vidím lesk žulových pultů. Sundám si z ramene plátěný pytel a začnu u ledničky. Leknu se, když se rozsvítí světlo, jakmile otevřu dveře, ale rychle najdu čidlo a držím ho prstem u nohy. Moje oči jsou oslepené. Nemám čas čekat, až si zvyknou. Pokračuji po hmatu. Mléko, plátky sýra, zbytek jídla v plastikové míse. Doufám, že to je to kuře s rýží, co měli k večeři. To sníme dnes. Džus, pytel jablek. Mrkve. To vydrží do rána. Pospíchám do spíže. Potřebuji i jídlo, které vydrží déle. Už vidím lépe. Sbírám tolik věci, kolik můžu unést. Mmm, čokoládové sušenky. Odolávám touze otevřít je hned, ale zatnu zuby a ignoruji, jak se mi kroutí žaludek. Pytel je pořád těžší a těžší. Vydrží nám to jenom týden, i kdybychom sebevíc šetřili. A mě se nechce šetřit, chce se mi pořádně se nacpat. Strkám si do kapes müsli tyčinky. Ještě jedna věc. Doběhnu ke dřezu a naplním láhev. Potom se nakloním a piju rovnou z kohoutku. Voda dělá zvláštní zvuky, jak šplouchá v mém prázdném žaludku. Teď, když je moje práce hotová, začínám panikařit. Chci být rychle pryč. Civilizace je smrtelná. Cestou ven pozoruji podlahu a dávám pozor, abych s těžkým pytlem na zádech nezakopla. A to je také důvod, proč jsem na dvoře neviděla černou siluetu, dokud jsem nedošla ke dveřím. Slyším jeho tichou kletbu ve stejném okamžiku, kdy mi unikne vyděšené vypísknutí. Otočím se a chci se rozběhnout k předním dveřím. Doufám jsem, že nebudou zamčené, nebo že alespoň bude jednoduché zámek otevřít. Neuběhla jsem ani dva kroky, než mě za ramena chytily dvě drsné, tvrdé ruce a než si mě přitáhl k sobě. Je moc velký a moc silný na to, aby to byla žena. Což mi také dokáže jeho hluboký hlas. "Jediný zvuk a zemřeš," vyhrožuje. Šokuje mě, když na kůži ucítím tenký, ostrý hrot, tiskne mi ho pod bradu. Nerozumím tomu. Neměl by mi dávat na výběr. Co je to za zrůdu? Nikdy jsem neslyšela o žádném z nich, který by porušil pravidla. Odpovím mu jediným způsobem, kterým můžu. "Udělej to," procedím skrz zaťaté zuby. "Prostě to udělej. Nechci být žádný špinavý parazit!" Čekám na ten nůž a bolí mě srdce. Každý tep má jméno. Jamie, Jamie, Jamie. Co se s tebou teď stane? "Chytrá," zamumlá, ale nevypadá to, že mluví se mnou. "Musí to být Hledač. A to znamená past. Jak to věděli?" Kov z mého krku zmizí, ale jenom proto, aby ho nahradila ruka pevná jako železo. V jeho sevření sotva mohu dýchat. "Kde jsou ostatní?" ptá se mě a sevře mě pevněji. "Žádní nejsou!" vyhrknu. Nemohu ho dovést k Jamiemu. Co Jamie udělá, když se nevrátím? Jamie má hlad! Vrazím mu loket do břicha - a bolí mě to. Jeho břišní svaly jsou stejně tvrdé jako jeho ruce. To je divné. Takovéhle svaly jsou buď produktem těžké práce, nebo posedlosti a parazité nemají ani jedno. Když jsem ho praštila, tak se ani nepohnul. Zoufale mu vrazím patou do nártu. To nečeká, takže se zapotácí. Vysmeknu se mu, ale chytí mě za záda a znovu mě přitáhne k sobě. Jeho ruka mě znovu chytí pod krkem. "Nejsi na mírumilovného lovce těl nějak moc agresivní?" Jeho slova nedávají žádný smysl. Myslela jsem si, že tihle mimozemšťané jsou všichni stejní. Asi mezi nimi jsou také blázni. Kroutím se a kopu, snažím se uvolnit jeho sevření. Moje nehty se mu zaryjí do ruky, ale to ho jenom přinutí chytit mě pevněji. "Zabiju tě, ty bezcenný zloději těl. Nedělám si legraci." "Tak to udělej!" Najednou zalapá po dechu a já přemýšlím, jestli jsem se některou z mých slábnoucích končetin trefila. Ale necítím žádné další modřiny. Pustí mou ruku a chytí mě za vlasy. To musí být ono. Podřízne mě. Připravuji se na nůž. Ale jeho ruka na mém hrdle se trochu uvolní, cítím jeho drsné a teplé prsty, jak mi přejíždí zezadu po krku. "Nemožné," vydechne. Něco dopadne na zem. Upustil nůž? Zkouším vymyslet způsob, jak se ho zmocnit. Možná kdybych spadla. Ruka na mém krku není dost pevná, aby mi zabránila se osvobodit. Myslím, že jsem slyšela, kde nůž dopadl. Najednou mě otočí. Slyším cvaknutí a levé oko mi oslepí prudké světlo. Automaticky vydechnu a snažím se od něj otočit pryč. Jeho ruka mě chytne pevněji za vlasy. Světlo se přesune k mému pravému oku. "Tomu nevěřím," šeptá. "Ty jsi pořád člověk." Jeho ruce mě chytnou z obou stran za tvář a než se stihnu vysmeknout, jeho rty se tvrdě setkají s mými. Na chvíli ztuhnu. Nikdo mě nikdy v životě nepolíbil. Ne doopravdy. Jenom rodiče na tvář nebo na čelo, ale to bylo před mnoha lety. Tohle je něco, co jsem si myslela, že nikdy neucítím. Ale nejsem si jistá, co přesně cítím. Je tu moc paniky, moc hrůzy, moc adrenalinu. Prudce vykopnu kolenem. Vyrazí ze sebe pištivý zvuk a já jsem volná. Ale místo toho, abych běžela podle jeho očekávání k předním dveřím, protáhnu se pod jeho rukou a proklouznu otevřenými dveřmi za ním. Myslím, že mám šanci mu utéct, dokonce i se svým nákladem. Mám náskok a on pořád ještě vydává bolestné zvuky. Vím, kam běžím - nenechám za sebou stopu, kterou by mohl vidět i ve tmě. Neupustila jsem jídlo, a to je dobře. Ale myslím, že müsli tyčinky za moc nestojí. "Počkej!" křičí. Zmlkni, pomyslím si, ale neřeknu to nahlas. Běží za mnou. Slyším, jak se jeho hlas přibližuje. "Nejsem jeden z nich!" Jasně. Očima sleduji písek a běžím. Můj táta říkával, že běhám jako gepard. Byla jsem nejrychlejší ze svého týmu, první ve státním přeboru, ještě před koncem světa. "Poslouchej mě!" Pořád ještě křičí. "Podívej! Dokážu to. Jenom zastav a podívej se na mě!" To není pravděpodobné. Oběhnu keř a prolétnu mezi větvemi. "Nenapadlo mě, že tu ještě někdo zůstal! Prosím, musím s tebou mluvit!" Jeho hlas mě překvapí - je tak blízko. "Promiň, že jsem tě políbil! Bylo to hloupé! Ale byl jsem tak dlouho sám!" "Zmlkni!" Neřekla jsem to nahlas, ale vím, že mě slyší. Pořád se přibližuje. Nikdy předtím mě nikdo nepředběhl. Nutím své nohy do rychlejšího tempa. Slyším, jak se jeho dech zrychlí, když také přidá. Něco velkého mi dopadne na záda a já padám. Cítím v ústech hlínu a nemohu dýchat, něco těžkého na mě leží. "Počkej. Chvíli." Vydechne. Trochu se nadzvedne a otočí mě na záda. Chytne mě a položí mi nohy na ruce. Mačká moje jídlo. Zavrčím a zkouším se dostat z jeho sevření. "Koukej, koukej, koukej," opakuje. Vytáhne něco z kapsy a znovu slyším cvaknutí. Objeví se světlo. Otočí baterku na svou tvář. Světlo barví jeho kůži do žluta. Vidím vystouplé lícní kosti, mezi nimi dlouhý, úzký nos a ostře řezanou bradu. Jeho rty jsou stažené v úšklebku, ale vidím, že jsou plné, na muže. Jeho obočí a řasy jsou od slunce vyšisované. Ale to není to, co mi ukazuje. Jeho oči, jasné a lesknoucí se ve světle baterky, září čistou lidskostí. Střídavě si svítí na levé a na pravé. "Vidíš? Vidíš? Jsem jako ty." "Ukaž mi svůj krk." Můj hlas je plný podezření. Nechce se mi věřit, že to není jenom trik. Nerozumím tomu, ale jsem si jistá, že v tom nějaký trik je. Už není žádná naděje. Jeho rty se zkroutí. "No… to by ti vlastně ani moc nepomohlo. Nestačí ti oči? Víš, že nejsem jeden z nich." "Proč mi neukážeš svůj krk?" "Protože tam mám jizvu," přiznává. Zkouším se znovu osvobodit, ale jeho ruce mě chytnou za ramena. "Udělal jsem si ji sám," vysvětluje. "Myslím, že jsem odvedl docela dobrou práci, přestože to pekelně bolelo. Já nemám tak krásné vlasy, které by mi zakrývaly můj krk. Ta jizva mi pomůže zapadnout." "Slez ze mě." Zaváhá, ale potom se jedním lehkým pohybem postaví, bez toho, aby použil ruce. Jednu zvedne dlaní nahoru a napřáhne ji ke mně. "Prosím, neutíkej. A, ehm, byl bych radši, kdybys mě znovu nekopala." Nehýbu se. Vím, že kdybych se pokusila utéct, chytil by mě. "Kdo jsi?" zašeptám. Široce se usměje. "Jmenuji se Jared Howe. S Víc než dva roky jsem nemluvil s člověkem, vím, že musím vypadat… trochu bláznivě. Promiň mi to, prosím, a řekni mi své jméno." "Melanie," šeptám. "Melanie," opakuje. "Nedokážu popsat, jak jsem šťastný, že tě poznávám." Pevně chytím svůj pytel a nespouštím z něj oči. Pomalu ke mně napřáhne ruku. A já se jí chytím. Ve chvíli, kdy se moje ruka dobrovolně chytla té jeho, mi došlo, že mu věřím. Pomůže mi na nohy a nepustí mě ani když už stojím. "Co teď?" zeptám se opatrně. "No, nemůžeme tu zůstat dlouho. Vrátíš se se mnou do domu? Nechal jsem tam svůj batoh. Můžeš mě přibít k ledničce." Zavrtím hlavou. Vypadá, že si uvědomil, jak jsem křehká, jak blízko jsem k nervovému zhroucení. "Počkáš na mě tedy tady?" zeptá se jemně. "Budu velmi rychlý. Nech mě, abych nám sehnal víc jídla." "Nám?" "Myslíš, že tě nechám zmizet? Půjdu za tebou, i když mi řekneš, že nechceš." Nechci od něho zmizet. "Já…" Jak můžu nevěřit jinému člověku? Jsme rodina - oba jsme členy bratrství vyhynulých. "Nemám čas. Mám před sebou dalekou cestu a… Jamie čeká." "Ty nejsi sama," konstatuje. Jeho výraz poprvé prozradí jeho nejistotu. "Můj bratr. Je mu jenom devět a vždycky je tak vyděšený, když jsem pryč. Zabere mi půlku noci, než se dostanu zpátky k němu. Nedozvěděl by se, kdyby mě chytli. Je tak hladový." A jako důkaz mého tvrzení mi zakručí v břiše. Na Jaredovu tvář se vrátí úsměv, ještě jasnější než předtím. "Pomůže ti, když tě svezu?" "Svezeš?" opakuji. "Dohodneme se. Počkáš, než vezmu ještě nějaké jídlo, a pak tě ve svém džípu odvezu kamkoliv budeš chtít. Je to rychlejší, než běžet - dokonce i než když ty běžíš." "Ty máš auto?" "Samozřejmě, myslíš, že jsem sem šel pěšky?" Vzpomenu si na těch šest hodin, které mi to zabralo, než jsem se sem dostala, a moje čelo se zkrabatí. "Budeme zpátky u tvého bratra co by dup," slibuje. "Nechoď nikam, ano?" Přikývnu. "A něco sněz, prosím. Nechci, aby nás tvůj žaludek prozradil." Široce se usměje a jeho oči se rozsvítí. Moje srdce se rozbuší a já vím, že bych tu na něj čekala, i kdyby mu to zabralo celou noc. Pořád mě drží za ruku. Pomalu ji pouští, ale jeho oči se pořád dívají do těch mých. Udělá jeden krok dozadu, ale potom se zastaví. "Prosím, nekopni mě," prosí, nakloní se dopředu a chytí mě za bradu. Znovu mě políbí a tentokrát to cítím. Jeho rty jsou měkčí než jeho ruce, horké, i v teplé pouštní noci. V břiše se mi zvedne hejno motýlů a dech se mi zastaví. Moje ruce se k němu instinktivně natáhnou. Dotýkám se teplé kůže na jeho tvářích, vlasů na jeho krku. Potom moje prsty přejedou po čáře zvrásněné kůže, vyvýšenině na místě, kde mu končí vlasy. Křičím. Probudila jsem se pokrytá potem. Ještě předtím, než jsem se úplně probudila, byly moje prsty zezadu na mém krku, dotýkaly se jizvy, která zůstala po vložení. Sotva jsem ji cítila. Léky, které Léčitel použil, udělaly svou práci. Jaredova špatně zahojená jizva mu nikdy nemohla pomoci splynout. Rozsvítila jsem světlo vedle své postele a čekala, až se moje dýchání zklidní, v žilách mi pulzoval adrenalin. Byl to velmi živý sen. Byl to nový sen, ale jeho smysl byl podobný jako ty, které mě otravovaly minulých několik měsíců. Ne, nebyl to sen. Byla to vzpomínka. Stále ještě jsem na svých rtech cítila teplo těch Jaredových. Moje ruce se automaticky, bez mého povolení, natáhly a pátraly po pomačkané přikrývce, hledaly něco, co stejně nenašly. Moje srdce bolelo, když to moje ruce vzdaly, a s pocitem prázdnoty jsem se bezvládně svalila zpátky do postele. Zamrkala jsem, když jsem ucítila ve svých očích slzy. Nevěděla jsem, kolik toho ještě mohu snést. Jak mohl někdo v tomhle světě, s těly, jejichž vzpomínky nechtějí zůstat v minulosti, kam patří, vůbec přežít? S emocemi tak silnými, že jsem už nedokázala říct, co vůbec cítím já? Věděla jsem, že budu zítra vyčerpaná, ale byla jsem natolik probuzená, že mi bylo jasné, že bych se jenom dlouho převalovala v posteli, než bych se uvolnila. Stejně tak můžu udělat svou povinnost, aby to konečně bylo za mnou. Možná, že mi to pomůže rozptýlit se, abych nemyslela na věci, na které myslet nechci. Sesunula jsem se z postele a doklopýtala k počítači stojícímu na jinak prázdném stole. Trvalo to pár vteřin, než se rozsvítila obrazovka, a dalších pár vteřin než se otevřela moje e-mailová schránka. Nebylo těžké najít Hledaččinu adresu; měla jsem jenom čtyři kontakty: Hledačku, Léčitele, mého nového zaměstnavatele a jeho ženu, mou Utěšitelku. S mým hostitelem, Melanie Stryderovou, cestoval ještě nějaký člověk. Psala jsem a ani jsem se neobtěžovala s pozdravem. Jmenuje se Jamie Stryder; je to její bratr. Na děsivý moment jsem se zamyslela nad její kontrolou. Tolik času a já jsem neměla ani tušení o chlapcově existenci - ne proto, že se o něho nezajímala, ale proto, že ho chránila víc než ostatní tajemství, která jsem odhalila. Měla ještě víc takových velkých tajemství, takhle důležitých? Tak svatých, že je dokázala držet dál i od mých snů? Byla tak silná? Když jsem psala zbytek informací, ruce se mi třásly. Myslím, že teď je teenager. Zřejmě okolo třinácti let. Někde se dočasně utábořili, myslím, že to bylo na severu Cave Creek v Arizoně. Ale to bylo před pár lety. Přesto zkuste porovnat mapu k těm čarám, které jsem vám nakreslila před časem. Jako vždycky, jestli na něco přijdu, napíšu vám. Odeslala jsem to. A jakmile to odešlo, zaplavilo mě zděšení. Ne Jamie! Její hlas v mé hlavě byl tak jasný, jako by byl můj, kdybych promluvila nahlas. Zachvěla jsem se hrůzou. I když jsem zápasila se strachem z toho, co se dělo, chopila se mě nepříčetná touha napsat Hledačce další e-mail a omluvit se, že jí posílám své bláznivé sny. Říct jí, že jsem ještě napůl spala a že jsem nevnímala hloupost zprávy, kterou jsem poslala. Ta touha nebyla moje. Vypnula jsem počítač. Nenávidím tě, zavrčel hlas v mé hlavě. "Tak bys možná měla odejít," odsekla jsem. Zvuk mého hlasu, jak se rozlehl místností, mě přinutil znovu se zachvět. Od první chvíle, co jsem tady, na mě nepromluvila. Nebylo pochyby o tom, že sílí. Stejně jako ty sny. Nebylo pochyb; zítra navštívím svou Utěšitelku. Při té myšlence se mi do očí draly slzy zklamání a ponížení. Došla jsem zpátky do postele, přitiskla si na tvář polštář a zkusila nemyslet vůbec na nic.

3. kapitola- Vzdorující

31. ledna 2010 v 19:12 | Alice Cullenů |  EBooks
"Nepozná své nové jméno," zamumlal Léčitel. Vyrušil mě nový pocit. Něco příjemného, změna vzduchu, když se vedle mě Hledačka postavila. Vůně, došlo mi. Něco jiného než sterilní místnost bez zápachu. Parfém, řekla mi má nová mysl. Květinový, luxusní… "Slyšíte mě?" zeptala se Hledačka a přerušila tak mé přemýšlení. "Jste při vědomí?" "Nespěchejte," naléhal Léčitel jemnějším hlasem než tím, který užíval před chvílí. Neotevřela jsem oči, nechtěla jsem být rušená. Moje mysl mi dala slova, která jsem potřebovala, a můj tón mi pomůže, takže nebudu moci použít tolik slov. "Byla jsem vložena do poškozeného hostitele jenom proto, abych získala informaci, kterou potřebujete, Hledačko?" Slyšela jsem prudké vydechnutí - překvapené a uražené - a něco teplého se dotklo mé kůže, přikrylo mou ruku. "Samozřejmě, že ne, Tulačko," řekl muž hlasem plným ujištění. "I Hledač má určité hranice." Hledačka znovu prudce vydechla. Zasyčela, opravily mě mé vzpomínky. "Tak proč tahle mysl nefunguje správně?" Chvíli bylo ticho. "Vyšetření byla čistá," řekla Hledačka. Její slova nebyla ujišťující, ale argumentující. Chtěla se se mnou hádat? "Tělo bylo úplně zdravé." "Z pokusu o sebevraždu, který byl nebezpečně blízko k úspěchu." Můj tón byl tvrdý, stále vzteklý. Nebyla jsem na vztek zvyklá. Bylo těžké ho ovládnout. "Všechno bylo v naprostém pořádku -" Léčitel ji přerušil. "Co chybí?" zeptal se. "Zjevně jste ovládla řeč." "Paměť. Zkoušela jsem najít, co chce Hledačka vědět." Přestože jsem neslyšela žádný zvuk, cítila jsem změnu. Atmosféra, která se po mém obvinění napjala, se uvolnila. Přemýšlela jsem, jak jsem to poznala. Byl to zvláštní pocit, jako kdybych dostávala víc informací, než mi dávalo mých pět smyslů - skoro jako kdyby to byl jiný smysl, ne úplně využitý. Intuice? To bylo skoro to pravé slovo. Jako kdyby nějaký tvor potřeboval víc než pět smyslů. Hledačka si odkašlala, ale odpověděl mi Léčitel. "Ach," řekl. "Těch částečných… překážek v paměti si nevšímejte. Je to, no, nečekané, ale také ne překvapivé." "Nechápu, jak to myslíte." "Tento hostitel byl součást lidského povstání." V Hledaččině hlase jsem zaznamenala stopu vzrušení. "Ti lidé, kteří o nás před vložením věděli, bývají většinou vytrvalejší ve svém odporu. A tahle pořád odolává." Chvíli bylo ticho, čekali na mou odpověď. Odolává? Hostitel mi blokoval přístup? Znovu mě překvapil žár mého vzteku. "Takže mě omezuje?" zeptala jsem se a můj hlas byl zkomolený, jak jsem mluvila skrz zatnuté zuby. "Ano," řekl Léčitel. "Všech sto dvacet sedm bodů je v optimální poloze." Tato mysl využívala víc mých schopností než kterýkoliv hostitel předtím a nechávala mi tak pouze sto osmdesát jedna spojení nevyužitých. Možná že právě množství těch spojených byl důvod, proč byly mé emoce tak živé. Rozhodla jsem se otevřít oči. Cítila jsem potřebu zkontrolovat, že všechno funguje, ujistit se, že Léčitel mluvil pravdu. Světlo. Jasné, bolestivé. Znovu jsem zavřela oči. Poslední světlo, které jsem viděla, bylo mírněno hlubokým oceánem. Ale tyhle oči znaly i jasnější světlo a dokázaly ho zvládnout. Znovu jsem je otevřela, ale nechala jsem je přivřené, dívala jsem se skrz řasy. "Chcete, abych zhasl světlo?" "Ne, Léčiteli. Moje oči si zvyknou." "Výborně," řekl a já jsem věděla, že nechválí mé rozhodnutí, nýbrž mé užití přivlastňovacího zájmena. Oba dva čekali, než jsem oči otevřela úplně. Moje mysl tohle místo poznala jako obyčejný nemocniční pokoj. Nemocnice. Strop byl z bílých desek s malými tmavými tečkami. Světla byla obdélníková, stejně velká jako desky, a pravidelně rozmístěná. Stěny byly světle zelené - uklidňující barva, ale také barva nemoci. Podle mého rychle utvořeného názoru špatná volba. Lidé okolo mě byli zajímavější než pokoj. Když jsem se podívala na Léčitele, v mé mysli se hned objevilo slovo doktor. Měl na sobě volné modrozelené oblečení bez rukávů. Na tváři měl chlupy ve zvláštní barvě, moje vzpomínky ji nazvaly zrzavou. Zrzavá! Prošla jsem třemi světy od té doby, co jsem naposledy viděla něco té nebo podobné barvy. I tenhle zrzavě zlatý odstín mě naplnil nostalgií. Jeho tvář byla pro mě prostě lidská, ale pomocí znalosti, kterou jsem získala ze vzpomínek, jsem ji označila za milou. Mou pozornost upoutal netrpělivý vzdech a otočila jsem se na Hledačku. Byla velmi malá. Kdyby se nehýbala, skoro bych si ji nevšimla, jak stála vedle Léčitele. Nepřitahovala pozornost, byla temnotou v jasném pokoji. Byla celá, od brady po kotníky, oblečená v černé - v konzervativním oděvu s hedvábným rolákem. Její vlasy byly také černé. Sahaly jí až k bradě a měla je zastrčené za ušima. Její kůže byla tmavší než Léčitelova. Olivová. Ty drobné změny v lidských vzezřeních a výrazech byly tak minimální, že bylo velmi těžké si jich vůbec všimnout. Moje paměť ale byla schopná vzhled tváře téhle ženy pojmenovat. Černé obočí, zahnuté nad mírně vystouplýma očima, vytvářelo povědomý výraz. Nebyl to úplně vztek. Intenzita. Podrážděnost. "Jak často se tohle stává?" zeptala jsem se a znovu se podívala na Léčitele. "Ne často," přiznal Léčitel. "Už nemáme tolik volných dospělých hostitelů. Nedospělí jsou mnohem povolnější. Ale vy jste dala najevo, že preferujete začít jako dospělý…" "Ano." "Ve většině žádostí jde o pravý opak. Délka lidského života je o mnoho kratší, než na kolik jste zvyklá." "Jsem velmi dobře obeznámena s těmito fakty, Léčiteli. Už jste se někdy dříve setkal s tímto… odporem?" "Já sám jenom jednou." "Povězte mi detaily toho případu." Odmlčela jsem se. "Prosím," dodala jsem, aby to nevyznělo jako rozkaz. Léčitel si povzdechl. Hledačka si začala bubnovat prsty jedné ruky na druhou. Znamení netrpělivosti. Nechtělo se jí čekat, až dostane to, co chce. "Objevil se před čtyřmi lety," začal Léčitel. "Zúčastněná duše žádala, aby byl její hostitel dospělý muž. A první, který byl k dispozici, byl člověk, který žil od brzkých let okupace ve skupině povstalců. Ten člověk… věděl, co se stalo, když ho chytili." "Stejně jako můj hostitel." "Um, ano." Odkašlal si. "Byl to teprve druhý život zmíněné duše. Přišel ze Slepého světa." "Ze Slepého světa?" zeptala jsem se a podvědomě naklonila hlavu na stranu. "Ach, promiňte, asi ještě neznáte naše přezdívky. Ale na tomhle světě už jste byla, nebo ne?" vytáhl z kapsy malý počítač a podíval se na něj. "Ano, vaše sedmá planeta. V osmdesátém prvním sektoru. "Slepý svět?" zopakovala jsem nesouhlasným tónem. "Ano, ale někteří, kteří tam žili, ho radši nazývají Zpívajícím světem." Pomalu jsem přikývla. Tenhle název se mi líbil víc. "A někteří, kteří tam nikdy nebyli, mu říkají Planeta netopýrů," zamumlala Hledačka. Otočila jsem se na ni a cítila jsem, jak se mi zužují oči, když se mi v mysli vynořil obrázek ošklivých létajících hlodavců, o kterých mluvila. "Předpokládám, že vy jste tam nikdy nežila, Hledačko," řekl lehce Léčitel. "Téhle duši jsme nejdříve říkali Racing Song (Závodící píseň) - byl to volný překlad jeho jména na… Zpívajícím světě. Ale on si brzy vybral, že převezme jméno svého hostitele, Kevin. Přestože měl nadání pro povolání v hudebním oboru, řekl, že se mu zdá pohodlnější, když bude pokračovat v povolání svého hostitele, což byl mechanik. Tyto skutečnosti byly pro jeho Utěšitele (anglicky Comforter) zneklidňující, ale pořád ještě byly v mezích normy. Potom si Kevin začal stěžovat na to, že čas od času ztrácí paměť. Přivedli ho zpátky ke mně a já jsem provedl další testy, abych zjistil, jestli v jeho mozku nezbyly nějaké stopy po hostitelově mysli. Během testování si někteří Léčitelé všimli změn v jeho chování. Když jsme se ho na to ptali, prohlásil, že si na jisté své výroky a činy vůbec nevzpomíná. Spolu s jeho Utěšitelem jsme pokračovali v jeho pozorování a nakonec jsme zjistili, že jeho hostitel pravidelně získává kontrolu nad Kevinovým tělem." "Získává kontrolu?"Moje oči se rozšířily. "A ta duše o tom nevěděla? Hostitel si vzal své tělo zpátky?" "Bohužel je to tak. Kevin nebyl dost silný na to, aby svého hostitele potlačil." Nebyl dost silný. Budou si o mně myslet, že jsem také slabá? Byla jsem slabá, protože jsem nedokázala vstoupit do té mysli a najít odpovědi na své otázky? A ještě slabší, protože v mé hlavě byly její myšlenky, přestože by tam být neměly? Vždycky jsem se považovala za silnou. Ta myšlenka mě přinutila sebou škubnout. Styděla jsem se. Léčitel pokračoval. "Objevily se jisté okolnosti a bylo rozhodnuto -" "Jaké okolnosti?" Léčitel sklopil hlavu a neodpověděl. "Jaké okolnosti?" zopakovala jsem. "Věřím, že mám právo to vědět." Léčitel si povzdechl. "Ano, máte. Kevin… fyzicky napadl Léčitele, když nebyl… sám sebou." Cukl sebou. "Zbavil toho Léčitele vědomí a pak našel skalpel. Našli jsme ho zbaveného všech smyslů. Hostitel se pokusil vyříznout duši ze svého těla." Zabralo mi pár vteřin, než jsem byla schopná promluvit. A i potom byl můj hlas velmi tichý. "Co se jim stalo?" "Hostitel naštěstí nezůstal při vědomí dost dlouho na to, aby způsobil nějakou vážnou škodu. Kevin byl přesunut, tentokrát do nedospělého hostitele. A ten problematický hostitel byl v tak vážném stavu, že bylo rozhodnuto, že nestojí za to ho zachraňovat. V lidských letech je teď Kevinovi sedm a je v naprostém pořádku… kromě toho, že si nechal jméno Kevin. Jeho opatrovníci se ho s velkou péčí snaží vychovávat k lásce k hudbě a to jde také bez problémů…" Poslední slova dodal, jako kdyby to byly dobré zprávy - zprávy, které jako by nějak mohly přehlušit ten zbytek. "Proč?" Odkašlala jsem si, aby ch mohla znovu zvýšit hlas na normální hlasitost. "Proč nikdo o tomto risku neví?" "Vlastně," vstoupila do našeho rozhovoru Hledačka. "je ve všech informačních brožurách velice jasně řečeno, že je přizpůsobení se dospělému člověku mnohem větší výzva než přizpůsobení se dítěti. Nedospělý hostitel je důrazně doporučován." "Slovo výzva ne tak docela vystihuje Kevinův případ," zašeptala jsem. "Ano, jestli radši ignorujete doporučení." Když moje tělo ztuhlo a způsobilo tak to, že postel pode mnou trochu zaskřípala, zvedla ruce ve smířlivém gestu. "Ne, že vás obviňuji. Dětství je neobyčejně zdlouhavé. A vy zjevně nejste obyčejná duše. Mám spoustu důvodů říct, že je ve vašich schopnostech tohle zvládnout. Je to prost jenom další hostitel. Jsem si jistá, že vrzy budete mít naprostou kontrolu a plný přístup ke všemu." Podle toho, jak jsem zatím Hledačku pozorovala, jsem byla překvapená, že má dost trpělivosti na to, aby počkala dokonce i na to, až se aklimatizuji. Cítila jsem, jak je zklamaná, že jsem jí podala tak málo informací, a to přineslo zpátky něco z toho mně neznámého pocitu vzteku. "Nenapadlo vás, že byste informace, které hledáte, mohla stejně tak dobře získat tak, že byste se do tohoto těla nechala vložit sama?" zeptala jsem se. Ztuhla. "Nejsem skokan." Moje obočí se automaticky zvedlo. "Další přezdívka," vysvětlil mi Léčitel. "Pro ty, kteří v těle svého hostitele nedokončí celý život." Přikývla jsem, jako že rozumím. Na mých ostatních světech jsme pro ně také měli jména. A na žádném z těch světů jsme se jim nesmáli. A tak jsem přestala na Hledačce vyzvídat a dala jí, co jsem věděla. "Jmenovala se Melanie Stryderová. Narodila se v Albuquerque a pár let se schovávala v divočině, než našla… hmmm. Je mi líto, tohle zkusím později. Tohle tělo je dvacet sedm let staré. Do Chicaga přijela z…" zavrtěla jsem hlavou. "Zastavila na více místech a ne na všech byla sama. Vozidlo, kterým jela, bylo kradené. Hledala svou sestřenici Sharon, o které měla důvod doufat, že je stále člověk. Předtím, než byla spatřena, nikoho nenašla ani nekontaktovala. Ale…" Snažila jsem se, bojovala proti té zdi. "Myslím… Nejsem si jistá… Myslím, že někde nechala… vzkaz" "Takže čekala, že ji bude někdo hledat?" zeptala se Hledačka dychtivě. "Ano. Bude jim… chybět. Když se nesetká s…" Zaťala jsem zuby, teď jsem opravdu bojovala. Ta zeď byla černá a já jsem nedokázala říct, jak byla tlustá. Narážela jsem do ní, na čele se mi perlil pot. Hledačka a Léčitel byli velmi tiše, dávali mi prostor na soustředění. Zkusila jsem myslet na něco jiného - hlasitý, neznámý zvuk, který vydával motor auta, příval adrenalinu, který ji zaplavil pokaždé, když se v dálce objevila světla dalšího auta. Už jsem to měla a nic mě nemohlo zastavit. Nechala jsem se unést vzpomínkou, nechala ji přeskočit ke chladnému pochodu městem pod příkrovem noční tmy, nechala jsem se zanést do budovy, kde mě našli. Ne mě, ji. Mé tělo se otřáslo. "Nepřežeňte -" začal Léčitel. Hledačka ho umlčela. Nechala jsem svou mysl skousnout hrůzu z objevení, spalující nenávist Hledačů přemohla skoro všechno ostatní. Nenávist byla zlá; byla to bolest. Skoro jsem ten pocit nemohla snést. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost, doufala jsem, že to oslabí odpor, že to oslabí obranu. Opatrně jsem sledovala, jak se zkoušela schovat a jak věděla, že se schovat nemůže. Vzkaz, naškrábaný na kousku dřeva zlomenou tužkou. Rychle prostrčený pode dveřmi. A ne jen tak pod nějakými dveřmi. "Jsou to páté dveře v páté chodbě v pátém patře. Tam je její kontakt." Hledačka měla v ruce malý telefon a něco do něj rychle mumlala. "Ta budova měla být bezpečná," pokračovala jsem. "Věděli, že je opuštěná. Nevěděla, jak ji objevili. Našli Sharon?" Cítila jsem, jak mi hrůzou vystoupila husí kůže. Ta otázka nebyla moje. Tahle otázka nebyla moje, ale úplně přirozeně prošla mými rty, jako kdyby byla. Hledačka si ničeho nevšimla. "Tu sestřenici? Ne, nenašli tam žádného jiného člověka," odpověděla a moje tělo se uvolnilo. "Tento hostitel byl spatřen, jak vstupuje do budovy. A protože ta budova byla opuštěná, občan, který ji spatřil, byl znepokojený. Zavolal nám a my jsme budovu sledovali, jestli se nám nepodaří chytit více než jednoho, a když jsme viděli, že to není pravděpodobné, vstoupili jsme dovnitř. Dokážete najít místo setkání?" Zkusila jsem to. Tolik vzpomínek, a všechny barevné a ostré. Viděla jsem tisícovky míst, kde jsem nikdy nebyla, poprvé jejich jména jsem slyšela. Dům v Los Angeles lemovaný vysokými stromy. Louka v lese, na ní stan a oheň, za Winslow v Arizoně. Opuštěná kamenitá pláž v Mexiku. Jeskyně, jejíž vstup hlídal prudký déšť, někde v Oregonu. Stany, chatrče, hrubé přístřešky. A jak šel čas, jména se stávala mnohem méně specifická. Nevěděla, kde je, a ani ji to nezajímalo. Moje jméno bylo teď Tulačka, ale přesto mi její vzpomínky připadaly, jako kdyby byly moje vlastní. Až na to, že moje toulání bylo dobrovolné. Tyto záblesky se vždycky vázaly se strachem z pronásledování. Nebylo to toulání, byl to útěk. Pokusila jsem se necítit soucit. Místo toho jsem se soustředila na vzpomínky. Nepotřebovala jsem vidět, kde byla, jenom kam šla. Probírala jsem se obrázky, které se vázaly ke slovu Chicago, ale nevypadalo to, že by tu bylo něco jiného než jen náhodné obrázky. Rozšířila jsem svou síť. Co bylo mimo město? Chlad, pomyslela jsem si. Byl tam chlad a byla tam obava. Kde? Naléhala jsem a zeď se vrátila. Prudce jsem vydechla. "Mimo město - v divočině… státní park, daleko od obydlených oblastí. Nikdy tam nebyla, ale věděla, jak se tam dostat." "Kdy?" zeptala se Hledačka. "Brzy," přišla automatická odpověď. "Jak dlouho jsem tady?" "Nechali jsme hostitele uzdravovat se devět dní, abychom si byli jistí, že je úplně zdravá," řekl mi Léčitel. "Vložení bylo dnes, desátý den." Deset dní. Moje tělo pocítilo ohromující vlnu úlevy. "Už je pozdě," řekla jsem. "Na schůzku… i na vzkaz." Cítila jsem reakci svého hostitele - cítila jsem ji až moc silně. Byla skoro… samolibá. Dovolila jsem, aby slova, která si myslela, opustila mé rty, abych se z nich mohla poučit. "On tam nebude." "On?" chytila se Hledačka zájmena. "Kdo?" Černá zeď se vrátila s mnohem větší silou než předtím. Ale byla o setinku vteřiny pomalá. Mou mysl znovu naplnila ta tvář. Ta nádherná tvář se zlatou kůží a zářivýma očima. Ta tvář, která mě, když jsem se na ni dívala, naplňovala hlubokou radostí. Přestože zeď zapadla na místo s obrovskou vlnou zlomyslného vzteku, nebyla dost rychlá. "Jared," odpověděla jsem. A tak rychle, jako kdyby přišla ode mě, to jméno následovala další myšlenka. "Jared je v bezpečí."

2. Kapitola- Zaslechnutá

31. ledna 2010 v 19:10 | Alice Cullenů |  EBooks
Ty hlasy byly jemné a byly blízko. Přestože jsem je vnímala až odteď, zřejmě už spolu mluvily dlouho. "Bojím se, že je to pro ni moc," říkal jeden. Byl mírný a hluboký, mužský. "Moc pro kohokoliv. Taková nenávist!" V jeho tónu byl slyšet odpor. "Křičela jenom jednou," odpověděl vysoký ženský hlas. Zdůrazňovala ten fakt, jako kdyby to byla záruka výhry, jako kdyby tímhle argumentem vyhrála celou hádku. "Já vím," přiznal muž. "Je velmi silná. Všichni ostatní by byli nuceni projít mnohem větším utrpením, i kdyby byla jeho příčina slabší než tahle." "Jsem si jistá, že bude v pořádku, přesně jak jsem vám říkala." "Možná jste si zvolila špatné povolání." V jeho hlase zazněl zvláštní tón. Sarkasmus, pojmenovaly ho mé vzpomínky. "Možná jste se měla stát Léčitelem, jako já." Žena vydala pobavený zvuk. Smích. "Pochybuji. My Hledači preferujeme jiný typ diagnózy." Moje tělo znalo tohle slovo, tenhle název: Hledač. Přejel mi mráz po zádech. Zbylá reakce. Samozřejmě, já jsem neměla žádný důvod bát se Hledačů. "Někdy přemýšlím, jestli má na vás nebo na vaše kolegy vliv dotek lidskosti," zamumlal muž, jeho hlas rozmrzelý. "Násilí je část vaší životní volby. Stačí zbytek přirozeného temperamentu vašeho těla na to, abyste si ty hrůzy užívali?" To obvinění mě překvapilo, stejně jako jeho tón. Tahle diskuze byla skoro jako… hádka. Něco, co můj hostitel znal a s čím jsem se já nikdy nesetkala. Žena se bránila. "Nevybíráme si násilí. Postavíme se k němu čelem, když musíme. A pro vás je dobře, že někdo je dost silný na to, aby zvládl to nepříjemné. Váš mír by byl bez naší práce silně otřesen." "Kdysi dávno. Myslím, že vaše poslání už brzy bude zastaralé." "Chyba ve vašem myšlení leží tam na té posteli." "Jedna lidská dívka, samotná a neozbrojená! Ano, velká hrozba našemu míru." Žena těžce vydechla. Povzdech. "Ale odkud přišla? Jak se objevila uprostřed Chicaga, města už dlouho civilizovaného, stovky mil od jakékoliv stopy povstaleckých aktivit? Zvládla to sama?" Vyjmenovala ty otázky, jako kdyby neočekávala odpověď, jako kdyby už je vyslovila mnohokrát. "To je váš problém, ne můj," řekl muž. "Moje práce je pomoci téhle duši přizpůsobit se novému hostiteli bez zbytečné bolesti nebo utrpení. A vy jste tady, abyste se mi do toho pletla." Pomalu jsem se vzpamatovávala, zvykala jsem si na ten nový svět smyslů, a až teď mi došlo, že předmětem jejich konverzace jsem já. Já jsem byla ta duše, o které mluvili. To slovo pak nabíralo úplně nový význam, doteď pro mého hostitele znamenalo něco úplně jiného. Na každé planetě jsme si brali jiné jméno. Duše. Myslím, že to je výstižný název. Neviditelná síla, která řídí tělo. "Odpovědi na mé otázky mají stejný význam jako vaše zodpovědnost vůči té duši." "To je sporné." Uslyšela jsem pohyb a najednou byl její hlas pouhý šepot. "Kdy se probere? Narkóza už by měla přestávat účinkovat." "Až bude připravená. Nechte ji na pokoji. Zaslouží si zvládnout situaci, jak to pro ni bude nejpohodlnější. Představte si ten šok, až se probudí - v těle povstaleckého hostitele zraněného téměř k smrti při pokusu o útěk! Nikdo by neměl v časech míru zažívat takové trauma!" Jeho hlas se zvedl spolu se vzrůstem emocí. "Je silná," ujišťovala ho žena. "Viděl jste, jak výborně si vedla při první vzpomínce, při nejhorší vzpomínce. Ať už čekala cokoliv, tohle zvládla." "Ale proč to musela zvládnout?" zamumlal muž, ale nevypadalo to, že by očekával odpověď. Žena mu ale odpověděla. "Kdybychom se mohli dostat k informacím, které potřebujeme -" "Potřebujeme je vaše slovo. Já bych si vybral termín chceme." "Potom na sebe někdo musí vzít to nepříjemné," pokračovala, jako kdyby ji nikdo nepřerušil. "A myslím si, že jak znám tuhle, přijala by tu výzvu, i kdyby tu byl nějaký způsob, jak se jí zeptat. Jak jí říkáte?" Muž dlouho nepromluvil. Žena čekala. "Tulačka (anglicky Wanderer)," řekl nakonec neochotně. "Trefné," řekla. "Nemám žádné oficiální statistiky, ale musí být jedna z mála, ne-li jediná, kdo putoval takhle daleko. Ano, Tulačka jí bude vyhovovat, než si vybere nové jméno." On na to nic neřekl. "Samozřejmě může přijmout jméno svého hostitele… Ale nenašli jsme žádné shodné otisky prstů nebo vzorek sítnice. Nemohu vám říct, jak se jmenovala." "Nevezme si lidské jméno," zamumlal muž. Její odpověď byla smířlivá. "Každý hledá útěchu svým vlastním způsobem." "Tahle Tulačka bude potřebovat víc než jen útěchu, díky vašemu stylu Hledání." Slyšela jsem ostré zvuky - kroky, staccato na tvrdé podlaze. Když znovu promluvila, byl její hlas na druhé straně místnosti, než byl muž. "Na brzké dny této okupace byste reagoval špatně," řekla. "Nebo možná vy špatně reagujete na mír." Žena se zasmála, ale znělo to falešně - nebylo to opravdové pobavení. Moje mysl vypadala, že je dobře přizpůsobená zdejším způsobům, dokázala bez problémů rozlišit pravé významy od různých nadsázek a přetvařování. "Nemáte jasný náhled na to, co vlastně mé povolání vyžaduje. Dlouhé hodiny strávené nad různými papíry a mapami. Většinou práce u stolu. Ne tak často se dostaneme do nějakého konfliktu nebo násilí, jak to vypadá, že si myslíte." "Před deseti dny jste tu běhali ozbrojení smrtelnými zbraněmi a snažili se dostat tohle tělo." "Výjimka, nikoliv pravidlo, to vás ujišťuji. Nezapomínejte, že tyto zbraně, které vás tak odpuzují, se obrací proti nám, pokud Hledači nejsou dost ostražití. Lidé nás rádi zabíjí, kdykoliv mají tu příležitost. Ale ti, jejichž těl se ta nepřátelskost dotkla, nás vidí jako hrdiny." "Mluvíte, jako kdyby zuřila válka." "Ano, pro zbytky lidské rasy opravdu zuří." Tato slova byla pro mé uši velmi silná. Moje tělo na ně reagovalo; cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, slyšela jsem zvuk mého srdce, jak bije mnohem rychleji než normálně. Přístroj vedle postele, na které jsem ležela, změny zaregistroval a dal to najevo tlumeným pípáním. Ale Léčitel i Hledačka byli příliš zabráni do své diskuze, aby si toho všimli. "Ale vždyť museli zjistit, že tahle válka je pro ně už dlouho prohraná. V jaké jsme přesile? Jeden proti milionu? Myslím, že byste to měli vědět." "Uznáváme, že vyhlídky jsou pro nás trochu růžovější než pro ně," připustila zdráhavě. Léčitel neodpověděl. Chvíli bylo ticho. Využila jsem ten čas k tomu, abych zhodnotila situaci. Hodně toho bylo zřejmé. Byla jsem v Lékařském zařízení a zotavovala jsem se z nezvykle traumatického vložení. Byla jsem si jistá, že tělo mého hostitele bylo úplně vyhojeno předtím, než bylo dáno mě. Poškozený hostitel by byl zneškodněn. Zamyslela jsem se nad rozpornými názory Léčitele a Hledačky. Podle informací, které mi byly dány, když jsem si vybrala tento svět, měl pravdu Léčitel. Světy, kde ještě zůstávaly zbytky odporu, už téměř zmizely. Planeta jménem Země byla mírumilovná a klidná, taková, jak vypadala z vesmíru. Lákavě zelená a modrá, obalená ve svých neškodných mracích. A stejně jako způsoby duší, soulad byl teď všeobecný. Slovní roztržka mezi Léčitelem a Hledačkou nebyla typická. Na náš druh byla až moc agresivní. Přinutila mě přemýšlet. Mohly by být pravdivé? Ty šeptané zvěsti, které šířily myšlenkami… myšlenkami… Byla jsem rozptýlená, snažila jsem se vzpomenout si na jméno mého předešlého druhu hostitele. Měli jsme jméno, tím jsem si byla jistá. Ale protože jsem už nebyla s tím hostitelem spojená, nemohla jsem si na něj vzpomenout. Používali jsme mnohem jednodušší jazyk než je tenhle, mlčenlivý jazyk myšlenek, který nás spojoval v jednu velkou mysl. Bylo to nutné, když jsme navždy byli zakořenění v mokré černé špíně. Dokázala jsem ten druh popsat ve svém novém, lidském, jazyce. Žili jsme na dně velkého oceánu, který pokrýval celou naši planetu - svět, který měl také své jméno, ale stejně tak jako jméno druhu bylo pryč. Každý jsme měly sto paží a na každé paži tisíc očí, takže žádný kout rozlehlých vod nezůstal nepovšimnut, díky našemu propojenému myšlení. Žádné zvuky nebyly zapotřebí, takže jsme neměli žádný způsob, jak ho slyšet. Ochutnávali jsme vodu a rozhlíželi se, tyto smysly nám dávaly všechno, co jsme potřebovali vědět. Cítili jsme slunce, tak daleko nad námi, a jeho světlo jsme využívali jako potravu. Dokázala jsem nás popsat, ale ne pojmenovat. Chvíli jsem po těch ztracených znalostech pátrala, ale pak jsem se vrátila k přemýšlení o tom, co jsem slyšela. Bylo pravidlo, že duše nelhaly. U Hledačů to samozřejmě někdy bylo nutné, vyžadovalo to jejich povolání, ale mezi dušemi nikdy nebyl důvod lhát. A u mého posledního jazyku, jazyku myšlenek, to ani nebylo možné, i kdybychom chtěli. Ale vyprávěli jsme si příběhy, abychom zahnali nudu. Vyprávění příběhů byl ze všech talentů ten nejvíc uznávaný, díky tomu, že byl prospěšný pro všechny. Někdy se dokonce fakta tak smíchala s fikcí, že i když nikdo neřekl žádnou lež, bylo těžké rozlišit, co je pravda a co ne. Když jsme přemýšleli o té nové planetě - o Zemi, tak suché, tak rozmanité a naplněné takovou zlobou, tak destruktivní emoci, kterou jsme si ani nedokázali představit - byla naše hrůza někdy přehlušena vzrušením. Příběhy s novým tématem se rychle šířily. Války - války! Náš druh nikdy nebojoval! - byly nejdříve popisovány přesně, ale potom byly vyšperkovány a domýšleny. Když se potom příběhy dostaly do rozporu s oficiálními informacemi, které jsem vyhledala, přirozeně jsem uvěřila těm úplně prvním zprávám. Ale šeptalo se ještě něco. Šeptalo se o tak silných lidských hostitelích, že duše byly nucené je opustit. O Hostitelích, jejichž mysli byly tak silné, že se nedaly úplně odstranit. Duše, které si zachovaly osobnost těla, radši než aby ji potlačily. Příběhy. Divoké zvěsti. Šílenství. Skoro to vypadalo jako Léčitelovo obvinění… Potlačila jsem tu myšlenku. Pravděpodobnějším důvodem jeho výtky byla nechuť vůči povolání Hledačů, kterou cítila většina z nás. Kdo si vybere život konfliktů a stíhání? Koho láká povinnost sledování neochotných hostitelů a jejich chytání? Kdo má žaludek na to stát tváří v tvář zlobě tohoto druhu, těchto nepřátelských lidí, kteří zabíjeli tak lehce a tak bezmyšlenkovitě? Na této planetě se z Hledačů prakticky stávala… armáda - můj nový mozek mi hned nabídl pojmenování mně neznámé skutečnosti. Většina z nás věřila, že na cestu Hledače to láká jenom ty méně civilizované duše. Ale přesto, na Zemi Hledači získali nové postavení. Nikdy dříve se okupace takhle nezhatila. Nikdy dříve se nezměnila v tak zuřivou a krvavou bitvu. Nikdy dříve nebylo obětováno tolik životů duší. Hledači teď stáli jako mocný štít a duše tohoto světa jim byly velmi dlužny; za bezpečnost, kterou jim zajišťovali, za risk konečné smrti, kterému čelili každý den a za nová těla, která nepřestávali dodávat. Teď nebezpečí pominulo, vypadalo to, že vděčnost opadává. A tato změna nebyla pro Hledače příjemná. Nebylo těžké představit si, jaké otázky mi bude pokládat. Přestože se Léčitel snažil získat mi čas, abych si zvykla na nové tělo, věděla jsem, že udělám, co budu moci, abych Hledači pomohla. Být dobrým občanem bylo pro každou duši velmi důležité. A tak jsem se zhluboka nadechla, abych se připravila. Monitor ten pohyb zaregistroval. Věděla jsem, že to jenom zdržuji. Nechtěla jsem si to přiznat, ale bála jsem se. Abych získala informaci, kterou Hledačka potřebovala, musela bych prozkoumat všechny ty násilné vzpomínky, které mě předtím přinutily v hrůze vykřiknout. A víc než to. Bála jsem se toho hlasu, který jsem předtím tak zřetelně slyšela ve své hlavě. Ale teď mlčela, a tak to bylo správně. Už z ní také byla jenom vzpomínka. Neměla bych se bát. Nakonec, říkají mi Tulačka. A to jméno jsem si zasloužila. S dalším hlubokým nádechem jsem se ponořila do těch vzpomínek, které mě tak děsily, a postavila jsem se jim tváří v tvář, s hlavou vztyčenou a zuby zaťatými. Bez problémů jsem mohla projít přes konec, teď už mě neohromil. Znovu, tentokrát zrychleně jsem běžela temnotou, škubala sebou a snažila se nic necítit. Bylo to rychle za mnou. Jakmile jsem se dostala za tuhle bariéru, už nebylo těžké procházet se méně děsivými místy a sbírat informace, které jsem chtěla. Viděla jsem, jak se dostala do tohoto studeného města. Jela v noci, kradeným autem, které si vybrala právě pro jeho nepopsatelnost. Chodila ve tmě ulicemi Chicaga, třásla se, přestože měla kabát. Sama někoho hledala. Byli tu i jiní jako ona, nebo v to alespoň doufala. Jedna konkrétní osoba. Přítelkyně… ne, rodina. Ne sestra… sestřenice. Slova přicházela stále pomaleji a pomaleji a já jsem nejdřív nechápala proč. Zapomněla to? Ztratilo se to po traumatu z blízké smrti? Byla jsem ještě stále omámená sedativy? Snažila jsem se myslet jasně. Tenhle pocit byl neznámý. Bylo moje tělo stále pod vlivem narkózy? Cítila jsem se dost bdělá, ale moje mysl marně hledala odpovědi, po kterých jsem pátrala. Znovu jsem se ponořila do hledání a doufala, že narazím na jasnější reakci. Proč sem přišla? Chtěla najít… Sharon - vylovila jsem ze vzpomínek její jméno - a společně by… Narazila jsem na zeď. Bylo to prázdno, nic. Zkusila jsem to obejít, ale nemohla jsem najít okraje té prázdnoty. Bylo to jako kdyby informace, po které jsem pátrala, byla vymazaná. Jako kdyby byl poškozený mozek. Zaplavil mě vztek, horký a divoký. Překvapením jsem vydechla, byla to nečekaná reakce. Slyšela jsem o emocionální nestabilitě těchto lidských těl, ale tohle pro mě bylo nepochopitelné. Za celých svých osm životů jsem nikdy nezažila, že by mě nějaká emoce ovládla takovou silou. Cítila jsem, jak mi na krku pulzuje krev, cítila jsem v uších tlukot srdce. Moje ruce se sevřely v pěst. Přístroje vedle mě zrychlení mého srdce zaznamenaly. A tentokrát v místnosti reakce byla: ozvalo se ostré klapání Hledaččiných bot, jak se přesunula blíž ke mně, stejně tak jsem slyšela Léčitelův tichý přesun. "Vítej na Zemi, Tulačko," řekl ženský hlas.


1.Kapitola- Nezapomenutelná

30. ledna 2010 v 20:28 | Alice Cullenů |  EBooks
Věděla jsem, že to začne koncem, a ten konec bude těmto očím připadat jako smrt. Byla jsem varovaná. Ne těmto očím. Mým očím. Tohle jsem teď byla já. Jazyk, který jsem zjistila, že používám, byl zvláštní, ale dával smysl. Byl kostrbatý, hranatý, zaslepený a plochý. Nemožně chromý v porovnání s těmi ostatními, které jsem používala, ale pořád byl schopný najít ten správný výraz. Někdy byl dokonce hezký. Byl to teď můj jazyk. Moje rodná řeč. S instinktem našemu druhu vlastním jsem se opatrně ponořila do myšlenkového centra toho těla, připoutala jsem se k jeho každému dechu a reflexu, takže jsme se stali jednou bytostí. Byla jsem to já. Nebylo to to tělo, bylo to moje tělo. Cítila jsem, jak sedativa ztrácejí na síle, a všechno se vyjasňuje. Připravila jsem se na nápor své první vzpomínky, která zároveň bude tou poslední - poslední chvíle, které tohle tělo zažilo, vzpomínka na konec. Byla jsem důkladně varována předtím, co se teď stane. Tyto lidské emoce budou silnější, živější než emoce kteréhokoliv druhu, kterým jsem byla. Pokusila jsem se připravit. Potom přišla vzpomínka. A, přesně jako jsem byla varována, nebylo to něco, na co by se někdy dalo připravit. Zableskla se ostrá barva a ozval se zvonivý zvuk. Cítila jsem na její kůži chlad, její nohy svírala bolest, spalovala je. V jejích ústech byla cítit kovová pachuť. A pak tu ještě byl nový smysl. Pátý smysl, který jsem nikdy neměla a který zkoumal částečky ve vzduchu a předával je do mozku, který je přeměňoval ve zvláštní zprávy, příjemné i nepříjemné - vůně. Byly pro mě rušivé, mátly mě, ale ne její vzpomínku. Ta vzpomínka neměla čas vnímat vůně. V té vzpomínce byl pouze strach. Strach jí svíral jako svěrák, hnal otupělé a neobratné nohy dopředu, ale zároveň je brzdil. Utéct, běžet - to bylo všechno, co mohla dělat. Zklamala jsem. Ta vzpomínka, přestože nebyla moje, byla tak děsivě silná a jasná, že se prodrala mou kontrolou - přemohla nestrannost, už to není jen vzpomínka, jsem to já. Vtáhla mě do pekla posledních minut jejího života, byla jsem ona. Běžely jsme. Je tu taková tma. Nic nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím své vlastní ruce natažené před sebou. Slepě běžím a zkouším zaslechnout své pronásledovatele. Cítím je za sebou, ale srdce mi pulzuje v uších a ten pulz přehluší všechno ostatní. Je zima. Nemělo by na tom teď záležet, ale bolí to. Je mi taková zima. Vzduch v jejím nosu byl nepříjemný. Špatný. Špatný vzduch. Na vteřinu mě nepohodlí vytrhlo z její vzpomínky. Ale byla to jenom vteřina, než jsem byla znovu vtažená dovnitř a moje oči se naplnily slzami. Jsem ztracená, jsme ztracení. Je konec. Jsou těsně za mnou, jsou hlasití a jsou blízko. Ještě tolik kroků! Jsem sama. Zklamala jsem. Hledači mě volají. Zvuk jejich hlasů způsobuje, že se mi svírá žaludek. Bude mi špatně. "Je to dobré, je to dobré," lže jedna a snaží se mě uklidnit, zpomalit. Její hlas byl rušený jejím rychlým dechem. "Buďte opatrná!" křičí jiný, varuje mě. "Nezraňte se," prosí další. Má hluboký hlas, plný obav. Obav! Zaplavilo mě horko a její vášnivá nenávist mě málem udusila. Nikdy, v žádném ze všech svých životů jsem necítila tolik nenávisti. Na další vteřinu mě moje znechucení vytrhlo z její vzpomínky. Do uší se mi zabodl vysoký, pronikavý nářek a pulzoval mi v hlavě. Štípal mě v uších. V krku jsem cítila slabou bolest. Křik, vysvětlilo mi moje tělo. Křičíš. Šokem jsem ztuhla a hluk ihned přestal. Tohle nebyla vzpomínka. Moje tělo… Ona myslela! Mluvila na mě! Ale v tu chvíli byla vzpomínka silnější než moje udivení. "Prosím!"naříkají. "Tam vepředu je nebezpečí!" To nebezpečí je vzadu! Křičím v mysli. Ale vím, co myslí. Na zdi na konci chodby vidím slabý paprsek světla, který vychází kdoví odkud. Ale není to mrtvý konec, který jsem očekávala. Není to zeď, ani zamčené dveře. Je tam černá díra. Výtahová šachta. Opuštěná, prázdná a odsouzená k zániku, jako zbytek téhle budovy. Kdysi úkryt, teď hrobka. Přidám a zaplaví mě vlna úlevy. Je tu jedna možnost. Ne přežít, ale možná možnost vyhrát. Ne, ne, ne! Tahle myšlenka byla moje a já jsem bojovala, abych se od té vzpomínky odtáhla, ale byly jsme spojené. A běžely jsme si pro smrt. "Prosím!" Jejich křik je teď naléhavější. Chce se mi smát, když vidím, že budu dost rychlá. Představuji si jejich ruce, jak sevřou prázdný vzduch, jenom pár centimetrů za mými zády. Ale jsem tak rychlá, jak potřebuji. Na konci chodby ani nezpomalím. Díra mi vystoupí naproti. Prázdnota mě pohltí. Moje nohy kopou, ale je to zbytečné. Moje ruce se chytají vzduchu, ale procházejí jím, hledají něco pevného. Chladný vítr vane okolo mě jako tornádo. Slyším dopad dřív, než ho cítím… Vítr je pryč… Bolest je všude… Bolest je všechno. Ať to skončí. Nebylo to dost vysoko, šeptám sama k sobě skrz bolest. Kdy ta bolest skončí? Kdy…? Agónii pohltila temnota a já jsem slabá. Jsem vděčná, že vzpomínka už skončila. Všechno vzala temnota a já jsem volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak bylo zvykem mého těla. Mého těla. Ale potom se barvy vrátily, vzpomínka se vrátila a znovu mě zaplavila. Ne! Zpanikařila jsem. Cítila jsem chlad a bolest, dokonce i ten strach. Ale nebyla to ta stejná vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomínce - poslední vzpomínka, jako poslední zalapání po dechu -, ale nějakým způsobem byla ještě silnější než ta první. Temnota vzala všechno až na jednu věc. Až na jednu tvář. Ta tvář mi byla cizí, stejně tak, jako bude vzpomínka na beztvaré zakroucené tělo mého předešlého hostitele cizí tomuhle tělu. Tento typ obličeje jsem už viděla, na obrázcích, které mi dali, abych se připravila na tento svět. Bylo těžké je rozeznat, vidět jednotlivé rozdíly v barvách nebo tvarech, které od sebe odlišovaly. Byli stejní, všichni. Nos uprostřed kruhu, oči nad ním, ústa pod ním, uši po stranách. Všechny smysly soustředěné na jednom místě. Všechny, kromě hmatu. Přes kosti měli kůži, vlasy jim rostly na temeni a ve zvláštních liniích nad očima. Některým ještě na bradě, to byli vždycky muži. Vlasy byly v různých odstínech hnědé. Od úplně světlé, krémové, až po tmavou, skoro černou. A kromě toho, jak bylo možné je od sebe poznat? Tuhle tvář bych poznala mezi milionem. Tahle tvář byla obdélníková, pod kůží byly vidět obrysy kostí. Barva jeho kůže byla zlatohnědá. Vlasy byly jenom o pár odstínů tmavší než kůže, ale na některých místech se tu a tam objevovaly světlé záblesky, a pokrývaly hlavu a potom ještě ty divné pruhy nad očima. Kruhovité duhovky na bílých očních bulvách byly tmavší než vlasy, ale jako ve vlasech se mu i v očích občas vesele zablesklo. Okolo očí měl drobné čárky a její vzpomínky mi řekly, že je to od smíchu a od mžourání do sluníčka. Nevěděla jsem, co se u těchto cizinců považuje za ideál krásy, ale přesto jsem poznala, že tato tvář krásná je. Chtěla jsem se na ni dívat pořád. Ale jakmile jsem si to uvědomila, tvář zmizela. Moje, promluvilo to cizí vědomí, které by vlastně vůbec nemělo existovat. Znovu jsem překvapeně ztuhla. Nikdo kromě mě by to neměl být. A přesto bylo tohle vědomí tak silné a tak při smyslech! Nemožné. Jak to, že tu pořád je? Teď jsem to přece já. Moje, napomenula jsem ji a v tom slově jsem vyjádřila veškerou autoritu a sílu, které jsem byla schopná. Všechno je moje. Tak proč s ní mluvím? Přemítala jsem, ale pak moje myšlenky přerušily hlasy.

Prolog- Vložená

30. ledna 2010 v 20:27 | Alice Cullenů |  EBooks
STEPHENIE MEYEROVÁ- HOSTITEL Léčitelovo (pozn. v originálu the Healer, v podstatě doktor) jméno bylo Fords Deep Waters (= Brodí se hlubokými vodami). Protože byl duše, bylo v jeho přirozenosti mít jenom dobré vlastnosti: soucit, trpělivost, upřímnost, ctnost a láska. Obava byla pro Fords Deep Waters netypická emoce. Podrážděnost byla ještě vzácnější. Ale protože Fords Deep Waters žil v lidském těle, byla podrážděnost někdy nevyhnutelná. Jeho rty se stáhly do tenké čáry, když slyšel, jak si studenti léčitelství ve vzdáleném rohu operačního sálu šeptají. Tento výraz mu připadal nezvyklý, jeho tvář byla zvyklá se usmívat. Darren, jeho pravidelný asistent, si jeho úšklebku všiml a položil mu ruku na rameno. "Jsou jenom zvědaví, Fordsi," řekl tiše. "Vložení je těžko zajímavá nebo náročná procedura. Jakákoliv duše by ho v případě nutnosti byla schopná provést na ulici. Dnes se tu pozorováním nemohou nic naučit." Fords byl překvapený, když si všiml ostrého podtónu svého normálně klidného hlasu. "Nikdy předtím neviděli dospělého člověka," řekl Darren. Fords zdvihl jedno obočí. "To nevidí jeden druhému do tváře? Nemají zrcadla?" "Ty víš, jak to myslím - divokého člověka. Bez duše. Jednoho z povstalců." Fords se podíval na dívčino nehybné tělo ležící tváří dolů na operačním stole. Jeho srdce zaplavila lítost, když si vzpomněl, v jak ubohém bylo stavu, když ho Hledači (pozn. the Seekers, další povolání, Hledač má za úkol nacházet těla bez duší, aby do nich duše mohly být vloženy) přinesli do Lékařského zařízení. Ta bolest, kterou trpěla… Samozřejmě, že teď byla v pořádku - dokonale zhojená. Fords na to dal pozor. "Vypadá stejně, jako my," zamumlal Fords směrem k Darrenovi. "Všichni máme lidské tváře. A až se probudí, také bude jednou z nás." "Je to pro ně prostě vzrušující, to je všechno." "Duše, kterou dnes budeme vkládat, si zaslouží mnohem více uznání, než aby bylo její hostitelské tělo v takovémhle stavu. Už takhle bude mít co dělat, aby se přizpůsobila. Není fér, že musí procházet ještě tímhle." A tímhle nemyslel fyzický stav těla. Fords slyšel, jak se do jeho hlasu vrátil ten ostrý podtón. Darren mu znovu položil ruku na rameno. "Bude v pořádku. Hledač potřebuje informace a -" Při slově Hledač se Fords na Darrena podíval takovým pohledem, jaký by se dal popsat jedině jako vražedný. Darren šokovaně zamrkal. "Omlouvám se," řekl hned Fords. "Nechtěl jsem reagovat tak negativně. Jenom se o tuto duši bojím." Jeho oči se stočily ke kryotanku vedle stolu. Světlo bylo stabilní, tupě červené, znamenalo to, že kryobank je obsazený a nastavený na hibernaci. "Tato duše byla pro tento úkol specielně vybrána," řekl Darren uklidňujícím hlasem. "Je v našem druhu výjimečná - odvážnější, než většina z nás. Myslím, že kdyby bylo možné se jí zeptat, nabídla by se dobrovolně." "Kdo z nás by se nenabídl, kdyby byl požádán udělat něco pro vyšší dobro? Ale je tohle opravdu ten případ? Pomůže tohle vyššímu dobru? Otázkou není její ochota, ale jestli je správné žádat, aby jakákoliv duše snesla něco takového." Studenti léčitelství se také bavili o duši v hibernaci. Fords zřetelně slyšel jejich šepot; jejich hlasy se teď zvyšovaly, hlasitost stoupala se vzrušením. "Žila na šesti planetách." "Já slyšel, že na sedmi." "A já slyšel, že nikdy nežila dvakrát jako jeden hostitelský druh." "Je to možné?" "Byla skoro všechno. Květina, Medvěd, Pavouk -" "Vidoucí květina, Netopýr -" "Dokonce i Drak!" "Nevěřím tomu - nemohla být na sedmi planetách." "Alespoň na sedmi. Začala na Nejstarší." "Vážně? Na Nejstarší?" "Ticho, prosím!" přerušil je Fords. "Pokud nedokážete pozorovat profesionálně a tiše, budu vás nucen požádat, abyste se vzdálili." Šest studentů okamžitě ztichlo a vzdálili se jeden od druhého. "Jdeme na to, Darrene." Vše bylo připraveno. Patřičné léky ležely vedle lidské dívky. Její dlouhé hnědé vlasy byly schované pod operační čepicí a odhalovaly její krk. Byla v hluboké narkóze, dýchala pomalu. Na její opálené pokožce sotva byla nějaká známka po její… nehodě. "Začni tání, prosím, Darrene." Šedovlasý asistent už čekal u kryotanku, jeho ruka na ciferníku. Odhodil ochranný obal a otočil ciferníkem. Červené světlo na malém šedém válci začalo pulzovat, blýskalo čím dál tím rychleji a měnilo barvu. Fords se soustředil na nehybné tělo; zařízl skalpel do kůže těsně pod lebkou, byl to krátký, přesný řez. Předtím, než ho rozšířil, nastříkal lék, který zastavil krvácení a vyčistil ránu od krve. Fords odsunul krční svaly, opatrně, aby je neponičil, a odhalil světlé kosti na konci páteře. "Duše je připravená, Fordsi," informoval ho Darren. "Já také. Přines ji." Fords cítil, jak k němu Darren přistoupil a bez ohlédnutí věděl, že jeho asistent bude připravený, jeho ruka natažená a čekající; pracovali společně už mnoho let. Fords podržel otvor otevřený. "Pošli ji domů," zašeptal. Darrenova ruka se pohnula, takže ji teď viděl, v dlani držel stříbrně se třpytící probouzející se duši. Vždy, když Fords viděl odhalenou duši, zasáhla ho její krása stejnou silou. Duše v oslnivém světle operačního sálu zářila jasněji, než vyleštěný stříbrný skalpel, který držel v ruce. Proplétala se jako živá stužka, protahovala se, šťastná, že je venku z kryotaknu. Tisíce drobných částeček se vlnily jako stříbrné vlasy. Ale přestože všechny duše byly líbezné, Fordsovi připadalo, že tak´hle je zvlášť nádherná. Nebyl sám, kdo takhle reagoval. Slyšel Darrenův jemný povzdech, slyšel obdivné mumlání studentů. Darren jemně položil tu drobnou třpytivou bytost do díry, kterou Fords udělal v lidském krku. Duše se sesunula do nabízeného prostoru a rozběhla se po cizím těle. Fords obdivoval obratnost, s jakou si osvojila svůj nový domov. Její částečky se přitiskly na svá místa okolo nervových center, některé sahaly hlouběji, než dohlédl. Do hloubky a nahoru do mozku, do očních nervů, do ušních kanálků. Byla rychlá, její pohyby odhodlané. Brzy byl viditelný pouze jeden malý kousíček jejího třpytivého těla. "Výborně," zašeptal, přestože věděl, že ho nemůže slyšet. Byla to ta lidská dívka, kdo měl uši, a tak pořád hluboce spala. Dokončit práci už byla pouhá rutina. Vyčistil a vyléčil ránu, zavřel za duší otvor. Potom posypal ránu zjemňujícím práškem. "Perfektní, jako vždycky," řekl jeho asistent, který si z nějakého Fordsovi neznámého důvodu nikdy nezměnil jméno. Používal pořád jméno svého lidského hostitele, Darren. Fords si povzdechl. "Lituji dnešní práce." "děláte pouze svoji povinnost jakožto Léčitel." "Tohle je jedna z vzácných chvil, kdy Léčitel způsobuje zranění." Darren začal uklízet pracovní prostor. Nevypadal, že by věděl, jak odpovědět. Fords naplňoval své Povolání. Darrenovi to stačilo. Ale Nestačilo to Fords Deep Waters, který byl až do hloubky svého bytí opravdový Léčitel. S obavami hleděl na to klidně spící lidské tělo a věděl, že tento klid bude otřesený hned, jak se probudí. Všechna hrůza konce této mladé ženy bude vpálena do nevinné duše, kterou do ní právě vložil. Naklonil se nad tím člověkem a zašeptal jí do ucha, vroucně si přál, aby ho duše uvnitř těla mohla slyšet. "Hodně štěstí, malá tulačko, hodně štěstí. Tolik bych si přál, abys ho měla. zdroj: ulož.to.cz ( u všech kapitol)

EBook Hostitel ( Stephenie Meyer)

30. ledna 2010 v 20:22 | Alice Cullenů |  EBooks
Ahoj Twilighters,
Chtěla bych Vám SLAVNOSTNĚ oznámit, že jsem založila novou rubriku, a to takovou, že si v ní budete moct přečíst celé knihy od Stephenie ( The Host, Twilight, New Moon, Eclipse a Breaking Dawn) a později možná i jiné knihy o upírech, nebo od Stephenie ( pokud vyjdou nějaké nové v češtině). Jinak, budu to sem vkládat po kapitolách ( uff! xD)... Tak zanedlouho si budete moct něco přečíst ;-) ZAČNU HOSTITELEM OD STEPHENIE MEYER

Odměna za bleskovku číslo 8 od Lály a Zuzy

30. ledna 2010 v 20:03 | Alice Cullenů |  OUR Vampire Diary
zdrojík: ( má SB)

Bleskovka leden 2010

30. ledna 2010 v 17:54 | Alice Cullenů |  Soutěže a bleskovky
1. Líbí se ti tu? 2. Příjdeš sem zase někdy? 3. kdo z Twilight se Ti nejvíce zamlouvá? 4. vampire Diaries nebo Twilight saga? 5. Edward (TS) nebo Stefan (VD) Diplomkem odměním prvních pět vaše Allie

ProBléM!!!!! xC xC

30. ledna 2010 v 17:36 | Alice Cullenů |  OUR Vampire Diary
ahoj ;-) Tak trošku se to tu zvedlo ;-) alééé... MÁM ZAS JEDEN PROBLÉM, A TEN JE DALEKO, ALE DALEKO PODSTATNĚJŠÍ! A to totiž to, že mi nejde kopírovat do článků a vkládat obrázky!!! Prostě to nejde!!! Co s tím? xC Jinak bych Vám sem vložila obrázek, ale ono to prostě nejde!!! V psaní nových článků prostě nemam tu lištu na vkládání videí a obrázků. A to už druhý den!!! xC xC xC

Ashley For Savvy

28. ledna 2010 v 18:37 | Alice Cullenů |  Ashley Michelle Greene
Click to view full size image
Moc jí to tu sluší!!! xD
zdrojíííkch:

Animations From Twilight

28. ledna 2010 v 18:10 | Alice Cullenů |  Twilight
TwilightTwilight


thTwilight-Movie-GIF-twilight-serie.gif twilight image by jasperalice
zdroj:

Kristen Arriving Back To LA (25.1.2010)

28. ledna 2010 v 17:36 | Alice Cullenů |  Isabella Marie Swan Cullen
www.kanilka.blog.cz
www.kanilka.blog.cz
www.kanilka.blog.cz
www.kanilka.blog.cz
www.kanilka.blog.cz
www.kanilka.blog.cz
zdrojííík:

Twilight obchod

25. ledna 2010 v 14:00 | Esme Cullen |  Twilight
Tady dávám odkaz na Twilight shop v Česku.

Cullen Crest Jewellery

25. ledna 2010 v 13:53 | Esme Cullen |  Twilight

Nestíhám xC

23. ledna 2010 v 16:22 | Alice Cullenů |  OUR Vampire Diary
Ahoj...
OZNAMUJI, ŽE...
  • nestíhám psát do blogu, důvodem jsou špatné známky ve škole
  • což znamená, že se tu delší dobu neukážu
  • a nebudu navštěvovat SBčka
  • jestli něco budete potřebovat, napište mi na mail hardysek22@seznam.cz
  • ale není jisté, jestli Vám odepíšu hned
  • jestli byste mi někdo chtěl vytvořit nějaký moc pěkný dess s Ashley Greene a Marlow, napísejte mi na ten výše uvedený mail
  • byli byste moc hodní xD náš blog totiž vůbec, ale vůbec neni ze stránky designové hezký
  • a taky na něj nikdo nechodí xC jestli víte, co s tou návštěvností, napište to do komentů
  • doufám, že mi nebudete mít za zlé, že tu teď delší dobu nebudu
  • a to nwm jak dlouho, ale dýl jak měsíc to snad nebude....
  • I'm so sorry, Twilighters....xC xC

Help The Planet

20. ledna 2010 v 19:12 | Alice Cullenů |  Edward Anthony Masen Cullen

zdroj: youtube.com

Summer's Blood Photoshoot

20. ledna 2010 v 19:09 | Alice Cullenů |  Ashley Michelle Greene
.002.JPG.004.JPG
zdroj:
.

Ashley - 67th Annual GG After Parties

20. ledna 2010 v 19:07 | Alice Cullenů |  Ashley Michelle Greene
zdroj: youtube.com

Kopíruj s ikonou!





Carlisle CullenEdward CullenBella Swan   Alice CullenRosalie Hale
•Prosím berte na nás ohled! Ke všemu co byste odsud chtěli okopírovat na svůj blog přidejte náš zdroj! Veškerá grafika a nashromážděné fotky na tomto blogu nám daly opravdu moc práce. Kdybyste naši žádost neuposlechli, byly bysme nuceny nahlásit vás vedení blog.cz! •